Červenec 2010

Rozhovor s Pavlem Duškem

25. července 2010 v 4:45 | Dommy |  Rozhovory o Naruto postavách
Tákže! rozhovor spočívá v tom že já si našla obrázky postav(neni jich moc)a když jsem někomu ukázala obrázek postavy jednoduše dotyčný řekl co si o té postavě myslí na první pohled...je to uděláno tak že je vždy napsáno jméno postavy a pak co o postavě dotyčný řekl....Upozorňuji že tyto názory mouhou také urazit obdovovatele postavy a můžou být i vulgární tedy krajně nevhodné.


Sasuke: Bodyguard z Modrý Ústřice
Kurenai: vypadá jako kdyby vypila hodně kafe a tak 3 tejdy se nevyspala
Gai: Jak prodavač z vietnamský tržnice....
Asuma: Homeles....
Kankuro: sjetej batman
Neji: řiťomil
Shino: Nasranej ježek
Sakura: transvestita
Naruto: štětka na záchod ?
Lee: Bukadýr
TenTen: Kozohlav/ka
Hinata: pornoherečka
Ebishu: John Lenon na drogách
Kakashi: Krypl na vycházce
Iruka: sandokan
Anko: Billie :DKaulitzová
Temari: čorka ... Cikánka přebarvená na bílo
Gaara: Syn lady Gaga

Mise

2. července 2010 v 8:14 | Kirsten |  Povídky
Sice je to brutálně dlouhá povídka...ale moc hezká :)))





Potichoučku se otevřely dveře do kanceláře Hokage a pak znovu zavřely. Ninja mířící ke stolu, za kterým spala Hokage se uchichtl. "No jasně. Nechá pro mě poslat a ani nedojdu a ona si tu klidně usne." Stěžoval si mladý ninja. Malinko do ní šťouchl. "Tsunade-sama! Tsunade-sama vstávejte." Ale nic se nestalo. "Tsunade-sama jdu vám vypít saké, které vám zbylo ve skříňce." Na to se Tsunade probudila. Vyletěla ze židle a rozhlížela se po kanceláři. Spatřila jen usmívající se obličej. "HAHAHA
Neji. Tohle není vtipné. No jinak jste vstávat nechtěla." Tsunade se zamračila a sedla si zpět na židli. "Tak proč jsem sem měl přijít? Posílám tě na misi Neji. A na jakou? Je to velice zvláštní mise. musíš do světa lidí a přivést sem jednu dívku. Jmenuje se Tenten. Má zvláštní schopnosti a my ji nutně potřebujeme. Tady máš její fotku. To aby si ji poznal. Vyrážíš ještě dnes, ale máš na to jen týden času. Nezapomeň Neji. A abych nezapomněla tady je jedno jutsu, které tě do světa lidí přenese. Zvládneš to? to doufám Hokage-sama. Tak zatím nashledanou." Tsunade kývla a Neji se vypařil. Za chvíli se vydal na cestu. Běžel hodinu, než narazil na velkou louku, která se mu zdála perfektní pro to jutsu přenosu. Rozložil svitek a začal dělat pečetě podle toho. Když dodělal i tu poslední sbalil svitek a asi po pěti sekundách se ocitl v úplné tmě. Zdálo se mu jako kdyby letěl. Nevzpamatoval se ani z toho pocitu a byl na místě. Objevil se v parku. Nikde ani noha. Moc se nedivil, protože bylo něco kolem páté hodiny ráno. Chvíli se jen tak potuloval po parku a přemýšlel kde ji hledat. Nakonec si sedl na lavičku a přemýšlel. Nevěděl jak dlouho tam seděl, ale když uviděl první lidi, kteří vstávají za svítání, rozhodl se, že vyskočí na strom, aby ho nikdo neviděl v tomhle oblečení. Najednou kolem stromu na kterém seděl proběhla drobná dívenka. Měla sluchátka a Nejimu se zdála až moc povědomá. Vytáhl fotku, kterou mu dala Tsunade. "Je to ona. Asi trénuje." Pomyslel si a vyrazil za ní. Musel uznat, že kondičku měla dobrou. Sledoval ji něco kolem půl hodiny a ona pořád jen běžela. Po hodině se vydala domů a Neji ji sledoval.

Došli až do jednoho bytu v obrovském mrakodrapu. Byt to byl nic moc, ale ji to stačilo. Bydlela sama a nájem nebyl moc velký. Ale z brigády, na kterou chodila po škole, to utáhla. Rychle ze sebe shodila sportovní oblečení, osprchovala se, oblékla se a vyrazila do školy. Neji ji byl v patách celý den. díval se na ní jak sedí v lavici a očividně se nudí, protože vůbec nevnímá. Začala se mu líbit. Dnes školu neměla ani moc dlouho a to Nejimu vyhovovalo. Viděl jak konečně vychází ze školy, když najednou ji zastavila partička holek. Jedna ji vzala batoh a vysypala ho, druhá ji přimáčkla na strom, třetí ji přidržovala a čtvrtá ji udeřila. Bylo to tak hodně, že ji z úst vytekl červený pramínek krve. Holky ji ještě nadávaly, ale po chvíli odešly. Tenten si otřela krev z rozbitého rtu, posbírala si učebnice a vydala se domů.
Neji nechápal proč se jim nebránila. No moc to neřešil a šel za Tenten. Už věděl kde bydlí a tak vnikl do jejího bytu oknem, které nechala Tenten otevřené. Sedl si na pohovku a čekal až přijde. Za chvíli se otevřely dveře a Tenten vešla. Moc nevnímala okolí, protože si četla poštu, kterou si po cestě vybrala z poštovní schránky. Prošla kolem Nejiho do ložnice a hodila tam batoh a položila zbylé obálky. Pak se otočila a zařvala. Byla vyděšená. V jejím bytě byl kluk tak ve stejném věku jako je ona. Na sobě měl nějaké divné oblečení, kolem hlavy nějakou šátku s vyrytým znakem a měl strašně dlouhé vlasy a bílé oči. "Co si zač? A jak jsi se sem dostal? Jsem Neji Hyuuga a přišel jsem oknem." A ukázal na něj. "Nedělej ze mě blázny Neji! To okno je v jedenáctém patře! Nikdo se tu nemůže dostat oknem! Ptám se tě tedy naposled jak si se sem dostal! Nebudu ti odpovídat dvakrát na stejnou otázku. Prostě jsem se tu dostal oknem a ty si tomu buď věř a nebo ne! to už není můj problém. Tenten se na něj divně podívala. "Co chceš? Peníze? Ale já žádné nemám. Vyžiju jen tak tak s tím co si vydělám na brigádě. Já nechci peníze. Chci, aby si šla semnou. Šla s tebou a kam? Do mého světa. Cože? Ano chci aby si semnou šla do světa ninju. Dostal jsem misi od Hokage tě přivést." Tenten se na něj nedůvěřivě podívala a pak se začala usmívat. "Počkej…to je vtip že? je tu někde skrytá kamera a ty si mě přišel nachytat. Ale to se ti nepodaří. Takže ze sebe sevleč ty hrozné hadry co máš na sobě a vypadni, nebo si lidé na ulici budou o tobě myslet, že si cvok. Cože? Jaká skrytá kamera? Co to tu plácáš? Já? Se podívej na sebe. Ty se mi vloupeš do bytu. Sedneš si tu na pohovku a čekáš až přijdu, aby si tu domě začal hustit něco o Hokagem a nějaké misi! Vypadáš jako nějaký samuraj a….Jsem ninja. Cože? No nejsem samuraj ale ninja." Tenten vzdychla. "Hele nevím co jsi zač, ale asi by si měl jít, nebo ti ublížím. Ty? Vždyť si nedokázala odehnat ani čtyři holky! Jak chceš potom ublížit mě? Cože? Ty si mě sledoval? Jo celý den." Tenten se naštvala a odešla do kuchyně. Dlouho se od tama nevracela. Neji se konečně zvednul z pohovky a šel za ní. Jakmile vykoukl zpoza rohu letěl na něj nůž. Neji v rychlosti blesku vytáhl kunai a odrazil ho. Tenten po něm házela nože a všechno co bylo ostré a mohlo se to považovat za zbraně. Byla v tom dobrá a Neji to musel uznat. "Tak tohle je ta schopnost o které mluvila Hokage." Řekl si pro sebe, ale Tenten to slyšela. Pokroutila hlavou, protože si myslela, že je to nějaký blázen. "Vypadni odtud úchyle jeden. Tak fajn. Už jdu, ale my se ještě uvidíme." Řekl a zmizel v kouři. Tenten na to koukala s vykulenýma očima. když se vzpamatovala podívala se na hodinky a málem omdlela. Za pět minut měla být v práci. Rychle si vzala věci a odešla. Pracovala v nočním baru jako barmanka. Hned jak odešla se Neji vrátil do jejího bytu a udělal ji tam pořádek. Všechny ostré předměty schoval do šuplíku a pak si sedl na pohovku a čekal na ní než příjde.
Tenten přišla domů kolem třetí ráno. Rozsvítila světla, ale zase uviděla toho divného Nejiho. Už se ho ani nelekla. Tušila že tu bude. "Tak hele. Můžeš mi říct, jak si se tu dostal teď? Všechny okna byly zavřená a klíče od dveří nemáš. No použil jsem přemisťovací jutsu. Koho? to je fuk Tenten. Neřeš to. ty prostě musíš jít semnou do mého světa. Já s tebou nikam nejdu! Si spadl z jahody nebo co? Z čeho jsem spadl? To je jedno. Jsem unavená a chci jít spát." Řekla a odešla do své postele. Sotva si lehla tak usnula. Nestačila ani Nejiho vyhodit. Ten si to vzal tak, že asi může zůstat a tak si lehl na gauč a usnul taky.
Ráno se jako první probudila Tenten. Když tu Nejiho nikde neviděla, tak si oddechla, ale když se dostala do obýváku, tak ji málem kleplo. "Neji co tu pořád děláš!" řekla tak nahlas až ho to zbudilo. "Budu tě otravovat tak dlouho, dokud mi to neuvěříš a neodejdeš semnou do mého světa, aby si mohla pomoct mojí vesnici. Já? A pomoct tvojí vesnici? Ale jak? Vždyť nejsem ninja jako ty! Nebo co to vlastně si. Ano jsem ninja, ale to nevadí, že nic neumíš. U nás se to naučíš." Tenten mu na to nic neřekla a šla do koupelny, kde se umyla a oblékla se do sportovního. "Kam jdeš?" ptal se Neji. "Zaběhat si. Jako každé ráno. Počkej půjdu s tebou. Fajn jak chceš, ale obleč si něco jiného." Neji udělal nějaké pečetě a přeměnil si oblečení tak, jak to odkoukal od ostatních lidí z města. "Fajn tak pojď" pobídla ho. Neji teda šel. V parku běhali přibližně hodinu. Když přišli zpět do bytu Tenten byla udýchaná, ale Neji nejevil známky únavy. "Jak to, že nejsi udýchaný? Já jsem zvyklý běhat. Když jdeme na mise, myslím v našem světě, tak běžíme třeba celý den bez přestávky." Tenten na něj vyvalila oči, ale radši nic neříkala.
Takhle to šlo další čtyři dny. Neji se ji snažil přesvědčit o tom co je, ale Tenten mu to pořád nemohla uvěřit. Myslela si, že je to nějaký blázen, ale hezký blázen. Strašně jí přitahoval a líbil se jí. Proto jí ani nevadilo, že se ji usídlil v jejím bytě. A Neji? Ten na tom byl podobně. Tenten se mu strašně líbila. Chtěl aby s ním šla do jeho světa. Chtěl ji mít na blízku. Oba cítili totéž, ale ani jeden se se svými city nesvěřil. Báli se odmítnutí a tak to radši v sobě dusili.
Jednou když Tenten odcházela ze školy ji zase někdo obtěžoval. Tentokrát to ale nebyly holky, ale partička kluků. Neji, který ji sledoval, ale už v normálním oblečení, protože mu Tenten vynadala, že vypadá jako v šatech, byl pěkně naštvaný. Nechtěl aby se Tenten něco stalo a proto, když se jeden napřahoval, že ji uhodí, se Neji přemístil takovou rychlostí za něho a chytil mi ruku. "To si ale pěkný slaboch, když chceš uhodit holku." Řekl Neji. Kluk se otočil a vražedně se podíval na Nejiho. Ty se do toho nepleť!" zařval na něj a znovu se otočil k Tenten a pokusil se ji uhodit znovu. Ale dřív než to stačil udělat ho Neji praštil. Ten kluk se naštval a vrhl se na Nejiho. Ale nebyl sám, pomáhali mu při tom i ti jeho kamarádi. Bylo jich celkem šest. Stáli do kruhu a Neji byl uprostřed. "Neji prosím tě nepleť se do toho." Strachovala se Tenten. "Neboj se Tenten. Tihle mi nic neudělají. Jsou slabí." A usmál se na ni krásným úsměvem. "Já že sem slabý? Mám černý pás v karate." Chlubil se ten, který chtěl uhodit Tenten. "Tak se ukaž." Vyzval ho Neji a začal boj. Tenten se sprvu bála, ale když viděla jak se Neji ohání a všechny útoky od toho kluka vykryl ta pěkných pár mu ubalil, její strach pominul. "Poďte mi pomoct idioti." Řekl svým kamarádům a všech šest se vrhlo na nejiho, ale pro něj to nic nebylo. Nemusel bojovat ani na plno. Byla to pohodička. Za pět minut leželi všichni na zemi. Neji si oprášil ruce, vzal Tenten za ruku a tahal ji od tama pryč. Došli až do jejího bytu. "Neji to bylo úžasné, kde ses naučil tak dobře karate? Kara…Co? No karate. Co to jako je? No to co si předváděl. Ale to nebylo karate, nýbrž ninjutsu." Tenten se na něj divně podívala. "No ale to je teď jedno Tenten. Zítra večer odtud musím pryč. Cože? A kam?" vyjela hned Tenten, až to Nejiho zaskočilo. "Zpět do mého světa a mé vesnice. A ty musíš jít se mnou. Ale Neji to nejde. Mám tu byt! Práci! Školu! Nemůžu to opustit jen tak z ničeho nic." Neji si vzdychl. "Dobrá jak chceš. Nebudu tě nutit." Řekl jí a sedl si na pohovku a díval se na ní jak se připravuje do práce. "Tak já jdu Neji. Hmm." Zaznělo. Tenten se na něj podívala a odešla. Neji zatím přemýšlel. Přemýšlel o tom jak ji přemluvit, aby šla s ním. Byl do toho tak zažraný, že si ani nevšiml, že se Tenten vrátila z práce a že je půlnoc.
Tenten rozrazila dveře a s brekem spadla na svou postel. Nejiho to vyrušilo z rozmýšlení a přišel k ní. "Co se stalo Tenten? Nic. Ale něco se stát muselo když pláčeš." Nechtěl aby plakala. Strašně ho bolelo, když se musel dívat jak trpí. "Tenten řekni mi co se děje! Prosím. Chci ti pomoct. Oni…oni mě vyhodili z práce!" vdychala a plakala. "když nebudu mít práci, nebudu mít kde bydlet a to potom nemůžu chodit ani do školy. A tvoji příbuzní ti nepomůžou? Mí příbuzní? Žádné nemám. Vyrůstala jsem v děcáku a pak jsem se o sebe musela starat a to bylo zrovna takhle." Neji sice nechápal co je děcák, ale usoudil z toho, že nemá rodinu. Přitiskl si ji k sobě a objal ji. Bylo mu ji líto. po dlouhé chvíli se na něj Tenten podívala. Střetla se s jeho očima. úplně jim podlehla. Pomalu se k němu přibližovala a Neji k ní. Byli jako omámeni. Políbili se. Oběma se to líbilo a nechtěli přestat. Neji ji položil na postel a převalil se nad ní. Líbal jí a hladil po celém těle. Mazlili se, ale nic víc. Neji to nechtěl uspěchat. Sice se zbavili oblečení, ale spodní prádlo si nechali. Když skončili a Tenten ležela na Nejiho vypracované hrudi, promluvila. "Neji já s tebou půjdu. Cože? Už mě tu nic nedrží. Půjdu s tebou do toho tvého světa. Vážně?" radoval se a Tenten pokývala hlavou. Neji byl tak rád, že půjde s ním, že ji políbil. "Miluju tě Tenten." Řekl jí. Tenten se na něj chvíli dívala, protože ji tahle dvě krásná slůvka ještě nikdo neřekl, ale pak se usmála políbila ho. "I já tě miluju." Řekla mezi polibky.
Ráno Tenten vstala zase dříve než Neji a začala si balit věci. Když si zaklapla kufr, Neji se probudil. "Co to děláš kočičko moje?" zeptal se a Tenten se usmála. "Sbalila jsem si pár věcí." Neji se podíval na kufr a pousmál se. "Ale tohle nebudeš potřebovat. Jak to myslíš? U nás se nosí úplně něco jiného. Tam si oblečení koupíš. Všechno ostatní tu nech." Tenten nemohla nic dělat. Počkala až se Neji obleče do těch "šatů" jako to Tenten pojmenovala a vyrazili. Šli do parku na místo kde moc lidí nechodí. Neji si zase rozdělal svitek na zem a začal dělat pečetě. Když to měl, rychle ho schoval, chytil Tenten za ruku a za chvíli spolu zmizeli v temnotě. Ale né na moc dlouho. Objevili se na velké louce. Neji se usmál, vzal Tenten na záda a skákal po větvích stromů. Tenten z toho byla úplně unešená. Nechápala jak takhle může lítat. Za hodinku se dostali před bránu vesnice. Neji ji položil na zem, vzal za ruku a šel ji doprovodit k Hokage. Tenten si prohlížela vesnici. Byla krásná. "Tak tady ty bydlíš Neji?" Neji jen přikývl. Všichni tu měli podle ní, divné oblečení, ale vůbec jí to nevadilo. Za chvíli dorazili do kanceláře. Zaklepali, ale nic se nedělo a tak vešli bez dovolení. Neji načapal Hokage jak zase spí. Nechtěl se s ní otravovat normálním buzením a tak to vzal hopem. "Hokage-sama Saké došlo ve všech hospodách." Řekl zvýšeným hlasem a Tsunade vystřelila ze židle, jako by pod ní hořela. Pak se ale vzpamatovala, rozhlédla se po kanceláři a viděla vysmátého Nejiho a vystrašenou Tenten. Tsunade se najednou usmála. "Vítej tenten. Jsem ráda, že si Nejimu uvěřila a přišla si s ním sem do naší vesnice. Já sem hokage. To je něco jako u vás prezident. Akorát já sem nejsilnější ninja z Konohy a…." Tenten kmitala očima sem a tam a Tsunade se zasmála. "vidím, že je to na tebe moc. No proč si tady. Máš skvělou schopnost ovládat zbraně. A my potřebujeme tvou pomoc. Si silná. Hodně silná a tady Neji ti pomůže tvou sílu odhalit. Bude tě trénovat a naučí tě všemu co potřebuješ znát. Ale nejprve si musíš obléct něco normálního." A sjela pohledem Tenteniné oblečení. Tenten se tady líbilo. Byla ráda, že s Nejim šla. "Fajn. Neji ti všechno ostatní vysvětlí. Teď už běžte. Musím se podívat jestli je všude v barech a obchodech saké." a vyběhla z kanceláře. Tenten se s Nejim začala smát. "Tak tohle bude rozhodně lepší život než v lidském světě. Naučím se bojovat, abych se dokázala ubránit. Mám skvělého kluka, který mě miluje a jestli jsou tu všichni tak milí jako Hokage a Neji tak si tu určitě najdu spoustu kamarádů. Tak neji na co čekáme! Jdeme trénovat!"

Anděl

1. července 2010 v 18:37 | Kirsten |  Povídky
Červenovlasá dívenka sedí v lese opřená o strom a poslouchá to ticho, které se line široko daleko. Jen ticho, které je občas vyrušeno větříkem, který si pohrává s listím na stromech. Sedí a nic jiného nevnímá. Je úplně poblouzněna tím krásným a čistým vzduchem, který je všude kolem ní. Sedí a má zavřené oči. Relaxuje. Není nic jiného než ona, vítr a listí se kterým si hraje. Nevšimne si ani, že ji už nějakou dobu pozoruje mladík. Pomalu se k ní začne přibližovat. Sedne si vedle ní. "Tak tady si Kushino." Kushina otevřela oči a podívala se, kdo přišel. "Minato? Co potřebuješ? Nic jen jsem se šel projít a viděl jsem tě tu. Aha." Řekla sklesle. A otočila hlavu zpět. Opřela si ji o kmen stromu a zavřela oči. Minato se na ni koukal a nemohl z ní spustit oči. Byla tak krásná. Líbila se mu. Měl ji rád a né jen jako kamarádku. Jenže nevěděl jestli je to oboustranné. Kushina seděla a přemýšlela nad Minatem. "Proč mi tohle musí dělat. Mám ho strašně ráda. Ale vypadá to, že on o mě zájem nemá. Nemá cenu se snažit. Stejně ho nezajímám." Vzdychla si a zvedla se ze země. Oprášila se a šla hlouběji do lesa. Minato to nechápal. Nevěděl kam jde. "Kushino kam jdeš?" Kushina se zastavila a ohlídla se po něm. "Koupat se. Je teplo." Otočila se zpět a pokračovala v cestě. Za pár minut došla k jezírku. Svlíkla se do spodního prádla a skočila do krásně osvěžující vody. Minatovi to nedalo a šel se za ní podívat. Schoval se za křoví a díval se na ní. "Ta je tak krásná." Opakoval si v duchu. Kushina se potopila a to byla Minatova šance. Rychle ze sebe shodil oblečení a skočil za ní do vody. Kushina se vynořila přímo před Minatem. Měla zavřené oči. Protřela si je rukou a otevřela je. Leknutím vyjekla. "Minato proboha vylekal jsi mě." Minato se usmál. "Promiň nechtěl jsem. A co tu vlastně děláš? Já..no..eee..hmm. no tak co vymáčkni se!!" Minato se ji zadíval do očí. Úplně ho omámili. Začal se k ní přibližovat až se jejich rty setkali. Byl to jen letmý polibek, ale byl plný lásky. Oddálil se od ní ale jen malinko, jen aby zjistil jestli se jí to líbí. Její úsměv mluvil za vše. Usmál se na ní a znovu ji políbil. Tentokrát do toho dal i touho. Líbal ji její rty. Vnikl jazykem do jejích úst a tam si pohrával s jejím. Byl to velice dlouhý polibek. Kdyby nepotřebovali kyslík tak by se od sebe ani neodlepili. "Miluji tě Kushino. Strašně moc. Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale bál jsem se, že mi lásku neopětuješ. Ale když si tu byla v tom jezírku nemohl jsem odolat. Byla jsi tak nádherná. Jako anděl. Chyběli ti jen ty křídla." Kushina se na něj usmála a políbila ho letmým polibkem. "Já tě taky miluji Minato. A taky strašně dlouho. Ani nevíš jak jsem šťastná, že jsem tu teď s tebou. Křídla jsem sice neměla, ale díky tobě mi narostly. Ty jsi mi je dal. Jsi můj život. Klidně bych i ten za tebe položila. Jsi mým životem, mé srdce patří jen tobě a nikomu jinému. Je jen tvé. Jen doufám, že se o něj budeš dobře starat. Budu. Tvou lásku ke mně budu nosit tady." A položil si ruku na své srdce. "Kushino milujitě. Miluji tě anděli můj. I já tebe."



krásné vyznánjí lásky :)

Kdyby jen zůstal

1. července 2010 v 16:53 | Kirsten |  Povídky
Sakura běžela co nejrychleji do kanceláře Hokage, který si ji nechal zavolat. Ani nezaklepala a vběhla dovnitř. "Promiňte Hokage-sama, ale nestihla jsem to dříve. Sakuro kolikrát ti mám říkat, že mi máš říkat Naruto. Byli jsme přáteli dost dlouho na to, abys mi mohla říkat jménem. Tak dobrá Naruto, ale co potřebuješ po mě? Jdeš na misi. Cože ja? A to tam nemůže jít nikdo jiný než já? Vždyť je tolik
dobrých AMBU a….Ne Sakuro já chci tebe! Chci tebe protože si velitelka AMBU a tudíž nejsilnější. A co to je za misi? Musíš najít velmi důležitý svitek, bez kterého naše vesnice nemůže fungovat. Aha a kde se nachází? Mají ho Tým Hebi. Cože? To jako Sasukeho tým? Ano Sakuro. Ale Nar…ne jdeš ty! Věřím ti Sakuro, že ten svitek přineseš zpět. Jdeš jako AMBU a vyrázíš za půl hodiny. Hai." Sakura hned zmizela.
Už byla na cestě docela dlouhou dobu. Pročítala si cestou informace, které ji dal Naruto na svitku a podle nich by je měla co nejrychleji dostihnout. Běžela ještě hodinku, když ucítila čtyři čakry a jedna je jí velice známá. "Mám je." Řekla si. Nasadila si i kápi, aby ji náhodou nepoznal podle vlasů, i když pochybovala, že by si na ní ještě pamatoval. Teď nebyla k rozpoznání od ostatních AMBU. Zastavila se na větvi a pozorovala je. "Hele Sasuke a co ten svitek. Máme ho tak proč ho nepoužít?" zeptal se modrovlasý kluk. "Sougetsu…." Začal větu Sasuke, ale nedopvěděl jí on nýbrž Sakura. "….to nejde, protože už ho dýl mít nebudete!" a seskočila k nim dolů. "Ale ale AMBU z Konohy." Řekl pohrdavě Sasuke. "Vydejte mi ten svitek po dobrém, nebo si ho vezmu po zlém a to pro vás nebude moc příjemné." Hele nevyhrožuj ty káčo hloupá. Tebe se tu nikdo neptal Karin!" okřikla ji Sakura. "Jak to že víš jak se jmenuju?" zeptala se celá udivená. "Protože jsem s váma už měla čest." Řekla a podívala se na nebe. "Hmm za pět hodin se bude stmívat, to abych už pomalu vyrazila." A podívala se zpět na ně. "Ten svitek!" řekla vražedným tónem. "Nedostaneš ho!" řekl ji v klidu Sasuke. "Ale to se ví, že ho dostanu. Nikdo mi v tom nezabrání a to ani takový chudáček jako ty Uchiho Sasuke!" Sasuke na ni jen koukal, ale Karin psychicky nevydržela urážky na jejího miláčka Sasukeho a rozběhla se proti Sakuře. Hodila po ní několik kunaiu, ale Sakura se ani nehla. Všechny je pochytala do ruky a dvojnásobnou rychlostí je hodila zpět na Karin. Ta měla co dělat, aby se jim vyhla. Už si brala shurikejny z kapsy a vyrazila znovu na Sakuru. Ta jen protočila oči a podívala se na Sasukeho. On ji pozoroval se zaujetím. "Ach jo už mě to s tebou nebaví!" řekla Sakura Karin. Udělala strašně rychle pečetě, které lidské oko nemohlo ani postřehnout a dala ruku před sebe a soustředila se. Karin si myslela, že to má vyhrané, ale Sasuke cítil nějakou léčku. Karin už byla blízko, když najednou jí polapily kořeny stromů a vyzdvihly ji několik metrů do vzduchu. Sakura znovu otevřela oči a pohled ji sklouzl na Sasukeho, "Takže buď mi dáš ten svitek, nebo je po ní." A na náznak že neblafuje se kořeny ještě více stáhly a Karin zapištěla bolestí. "No tak? Já čekám Uchiho!" Sasuke si ji prohlížel. "Víš někoho mi připomínáš, ale nemůžu si vzpomenout koho. Řekni známe se? Viděli jsme se ale nějak blíže se neznáme." Odpověděla mu Sakura. "A ani jsme se poznat nemohli ty idiote! Vždyť sis mě nikdy nevšímal a nestaral si se o mě a pak si odešel k tomu slizákovi!" říkala si Sakura v duchu. Sasuke ji hodil svitek se slovy. "Já zjistím kdo jsi. Myslím že to nezjistíš." Řekla mu Sakura a zmizela v kvítcích Sakury. Kořeny Karin pustily a ona letěla dolů. Juuga ji naštěstí chytil. "Sasuke proč si ji sakra dal ten svitek bez boje! Juugo něco uvnitř mi říkalo, že ji znám a že ji nemůžu ublížit. A taky jsem se rozhodl vrátit do Konohy. Odcházím z tohoto týmu." Řekl a než se stačili ti tři a obzvlášť Karin vzpamatovat, byl pryč. Do Konohy se dostal celkem rychle. Ještě pře soumrakem. zaklepal na dveře a vešel. Zůstal stát na místě a s úžasem, když na místu Hokage viděl Naruta. "Naruto ty si Hokage? Sasuke si to ty? Jo jsem hokage…dokázal jsem to." a zazubil se. Pak mu ale došlo, že je to Sasuke a že to není normální. "Sasuke co tu děláš? Víš Naruto…já…já bych se chtěl vrátit zpět do Listové a sloužit jí jako Ninja. A jak ti můžu věřit, že nás zase nepodrazíš! Nepodrazím. Tentokrát tu jsem na pořád. No dobrá, dám ti jednu šanci, ale kde je potom…." Nedořekl větu a zapřemýšlel se. "Kdo Naruto?" zeptal se ho Sasuke. "Ale nikdo to neřeš." Sasuke se na něj podíval divným pohledem. "Myslíš tu AMBU, která mi ukradla svitek? Takže ti ho vzala?" zajásal Naruto a pak si zakryl pusu. Sasuke se tomu zasmál."Jo vzala. A kde tedy je?" divil se Naruto. Ale než se mu stačil zavařit mozek, vešel někdo do kanceláře zády otočený a ještě něco hulákal na chodbu, asi Schizune. Byla to Sakura. Měla AMBU oblečení a plášť bez kápi a masku měla sundanou. Smála se a ještě zamávala Shizune. Pak se otočila a úsměv ji zmizel, když před sebou uviděla Sasukeho. "Tak tě tu vítám Sakuro." Řekl ji Naruto. Sakura se mu dívala do očí, tak jako on jí, ale ona se od něj odtrhla a pokračovala dále k Narutovému stolu. "Naruto tady máš ten svitek a teď kdyby si mě omluvil. Tak jdu do svého domu." Otočila se a chtěla odejít dveřma. "Počkej Sakuro!" zavolal na ní Naruto a tak se otočila zpět k Narutovi. Sasuke na ní mohl oči nechat. Něco mu v tom lese říkalo, že ji zná, ale netušil že to bude ona a že ji to bude v tom obleku tak slušet. "Co ještě Naruto? Sasuke se vrací do Konohy a bude zase bojovat pro Konohu." Sakura se na něj dívala kamenným obličejem a oba jen čekali nějakou reakci. Sakura zavřela oči a po chvíli je znovu otevřela. "To je tvoje rozhodnutí Naruto. Jsi Hokage a tak si tu můžeš dělat co chceš a to i příjmout zpět hledané ninji. Ale varujutě. Nechoď zamnou, až Konohu zase zradí, protože já mu nevěřím." A začala mizet v lístcích Sakury. "Ale já mu věřím!" stačil zavolat ještě Naruto na Sakuru, než úplně zmizela. Sasuke se díval na Naruta divným pohledem a byl celý bílý. "Sasuke je ti dobře? To ani já sám nevím Naruto. Ty její slovy byly dost osdtré. To víš nesmíš se jí divit po tom všem co si udělal. Bude to chvíli trvat, než ti bude moct zase věřit a aby to bylo co nejrychleji, tak budeš bydlet u velitelky AMBU. Ta už tě pohlídá. Proč mám u někoho bydlet? No víš Sasuke tohle jsou pravidla i když ti věřím, tak dva měsíce musíš u někoho bydlet aby tě hlídal. Tak jo a kde má byt. Tady máš adresu a hodně štěstí." Popřál mu Naruto a dál se věnoval svým papírům. Sasuke tedy odešel. Za dveřmi se přemístil do domu, kde měl teď bydlet. Bylo tu krásně uklizeno. Najednou uslyšel třísknout dveře a slyšel jak někdo jde ze schodů. Díval se tam svýma černýma očima. "Co tu děláš!" vykřikla Sakura, která byla jen v ručníku a s turbanem na hlavě." Sasuke měl vykulené oči a cítil, že se červená. "Ty-si ve-li-tel-ka AM_BU?" Ptal se koktavě Sasuke. "Jo a co jako? Nejsem tak slabá jak sis myslel a myslíš! Ale já…dost Sasuke a teď mi řekni co tu děláš!. Noo nechci ti kazit radost, ale odedneška po dobu dvou měsíců tu bydlím s tebou. "COŽE?" vyjekla Sakura. "Kdo to zase vymyslel! No Naruto. Já toho debila zabiju!" křičela tak nahlas Sakura, že ji uslyšel až Naruto v kanceláři a pousmál se. "Sakuro klid! Já nevěděl že si to ty! On řekl že mě musí někdo po dobu dvou měsíců hlídat. A taky řekl, že to bude velitel AMBU, ale neřekl mi že si to ty!" Sakura byla ticho a jen si něco mumlala pod nosem. "Ten Naruto je takový idiot! Až se mi dostane pod ruku tak ho zmlátím a podívá se na svou vesnici z ptačí perspektivy!" Sasuke se nad těma jejíma kecama musel pousmál a Sakura to viděla. "Co to bylo? Co jako?" ptal se nechápavě. "Ty ses usmál! A co jako to se nesmím v tomhle domě smát? Né..já jen že sem to u tebe viděla prvně a tak mě o překvapilo." Ještě chvíli se na něj dívala ale pak uhla pohledem. "Já musím do kanceláře, takže pokoj úplně vzadu v pravo je pro hosty, tak tam budeš spát. Já se jdu obléct a pak půjdeme do Akademie. Sakura zmizela a Sasuke se vydal do svého pokoje.
Uběhl už měsíc a Sakura Sasukemu jak se zdá odpustila, protože se sním bavila a normálně kamarádila. Sasuke chtěl ale něco víc. Nechtěl být jen kamaráda tak se rozhodl to dnes večer změnit. Když Sakura přišla z práce domů, všude byla tma. Když došla z předsíně do obyváku uviděla svíčku a za ní hned další. Rozhodla se tedy, že se po ní vydá. Došla až do svého pokoje. Když ho otevřela, tak uviděla na své posteli plno černých růží, které tak milovala. Usmála se "Sasuke." pošeptala do ticha. "Líbí? Ozvalo se. "Ano a moc, ale proč si to všechno dělal? Protože…" řekl a ze zadu ji objal a políbil na ucho. Sakura se celá zachvěla. Otočil si ji čelem k sobě a jemně ji políbil. "….Protože tě miluju." Dokončil větu, kterou před tím začal. Sakura se na něj díval trochu podezíravě, ale když viděla jeho oči, nemohla mu nevěřit. "Já tebe taky Sasuke." a znovu se začali líbat. Sasuke ji pomalu položil na postel do růži a začal ji tam vášnivě líbat. Mazlili se spolu a užívali si, že jejich láska je konečně dovolena a je oboustranná. "Jsi skvělá Sakuro. Nechápu, jak sem si tě před pár rokama nemohl nevšimnout a myslel jsem si že si otravná. Kdybych tě tenkrát poslechl, měli by jsem pro sebe více času a nemuseli to teď dohánět. Je to sice pravda, ale kdyby si tu zůstal, tak by to všechno mohlo být jinak a nemuseli bychom být spolu. Já to s tebou Sasuke budu ale ráda dohánět." A políbila ho. Sasuke ji objal a držel ji pevně, jako kdyby se mu měla každou vteřinou rozplnout.

Navždy s tebou

1. července 2010 v 16:37 | Ami-chan |  Povídky
Slzy,smutek,zklamání,bolest…
Tyto pocity právě doprovázejí myšlenky dívky sedící na břehu jezera,v němž se odráží její tvář,plná zármutku.Její uslzené oči ukazují světu všechnu bolest,kterou skrývá její srdce.Oči uslzené od nezastavitelných potůčků slaných pramínků,způsobené nevýslovnou bolestí.

Láska

1. července 2010 v 16:21 | Saky Haruno |  Povídky
Sice krátká ale pěkná povídka...



Oblohu zahalenou saténem černé barvy zdobí jasný úplněk.Neprší, ale přesto jsou její oči vlhké od slz.Každou noc vychází ven a sedá na lavičku a na povrch propouští svůj smutek, který schovává v srdci.
Ta dívka mívala v srdci radost a ve tváři úsměv, ale od toho dne úsměv vyměnila za slzy a radost za smutek.Za její proměnu mohl jeden chlapec,kterého dívka milovala a on jí opovrhoval.
Den, kdy odešel z vesnice a nechal ji tam samotnou, byl pro ni nejvíce bolestný.Změnila se, ale nepřestávala doufat, že se jednoho dne vrátí nejen do vesnice, ale i k ní.Čekala dny, týdny, měsíce i roky a on nikde.Už 4. rokem byl pryč a ona přestávala doufat.
Rozhodla se ho tedy najít sama.Do batohu zabalila vše potřebné, převlékla se a počkala, až se setmí, aby mohla nepozorovaně zmizet z vesnice.
Hledala ho měsíce a nakonec jej našla pět kilometrů od vesnice Suny, na mýtince v lese.Chlapec seděl pod stromem, něco si povídal a přitom jako zhypnotizovaný hleděl na jezírko s průzračnou vodou.Dívka se schovala do keře a poslouchala.,,Ano, miluji ji,ale už je pozdě vracet se a prosit o odpuštění."Uslyšel zašustění listí a postavil se.Z křoví vyšla ona dívka, kterou miloval.,,Odpouštím ti" pomalým krokem přišla k chlapci a lehce ho políbila.Chlapec chytil dívku za pas a polibky jí oplácel. Takhle v obětí by mohly stát celou věčnost,ale začalo pršet a vítr nabíral na síle, proto se od sebe odtáhly a vrátili se do své rodné vesnice. Všichni byli šťastni a i oni byli šťastní že jsou zpět. Jejich láska přetrvala věky.

Slzy štěstí

1. července 2010 v 14:35 | Saky Uchiha |  Povídky
Taky moc hezká povídka



Slunce svítí vysoko na obloze a ozařuje svými paprsky celou vesnici.Vítr šumí v korunách stromů,listy a květy sakury slétávají ze stromů,ptáčci zpívají své nádherně veselé písně a jedna mladá kunoichi sedí na hraně útesu a dívá se dolů.Přemýšlí,zda má skočit teď nebo se dál utápět v té nesnesitelné bolesti.Bolesti,kterou vytvořil on.Ten,koho miluje a zároveň nenávidí.Ten,kdo si jí nevšímá a ignoruje jí.Položila by za něho i svůj život,ale on nejeví zájem o její city.Konečně si uvědomila kdo doopravdy je.Je
nula,není nic.Je ostudou svého klanu i celé vesnice.Ani se nenadála a její tváře smočily slané slzy smutku a lítosti,které si teprve teď našli cestičku napovrch.Při každé vzpomínce na něho,pouhém zaslechnutí jeho jménu ji bodá u srdce a trhá na miliony kousíčků.On byl uznávaný celou vesnici,každý jí ho dával za vzor a ani si neuvědomovali,jakou jí to působí příšernou bolest.Vždy,když na ni jenom jedním okem pohlédne,okamžitě se otočí zpět a dělá,jako by se nic nestalo.Už nemůže dál,její život nemá smysl,když je bezhlavě zamilovaná do mladíka tak krásného a silného a on ani neví,že existuje někdo bezvýznamný jako je ona.Vítr se zvedl na nepředstavitelnou rychlost.Slzy nabírají na síle,teď má tvář celou mokrou a slzy nepřestávají téct.Je ráda,že ze sebe může všechnu tu bolest vypustit.Snad ji bylo jedno,že kdyby ji někdo zahlédl,pomyslel by si jaká to je slabá chudinka.Slunce zapadlo za skálu a místo něho se na nebe vyhoupl nádherně zářící měsíc,ptáčci se i se svými písněmi schovali a a na jejich místo přišly hvězdy,které ji dodávaly odvahu.Nakonec jasná obloha s obláčky plující po obloze se stáhly do pozadí a přenechali místo tmavě černému saténu.S pevným rozhodnutím a se zatnutými pěstmi se pomalu,ale jistě postavila na nohy a podívala se před sebe.V jejích očích by jste mohli číst jako v knize.Byl tam znát smutek,lítost,žal a bolest.Ale také odhodlání pro následující čin,který ji navždy změní život.Naposledy se ohlédla za svou vesnicí,chvíli ji pozorovala a když usoudila,že nastal čas se zármutkem na duši otočila zpět k propasti.Aniž by si to uvědomila,promluvila do ticha noc. ,,Proč" zaznělo to nenáviděné slůvku z jejích úst.Ale nečekala,že se jí dostane odpovědi od člověka,kterého by tady za nic na světě nečekala. ,,Je mi to líto" zazněla její odpověď z úst onoho mladíka.Teď,v tuto chvíli stál za ní a smutně se na ní díval.bylo mu jí líto a hlavně když věděl,že za to může on sám.Ani se na něho nepodívala a další slzy se jí prodraly z očí na její ještě nezaschlé tváře. ,,A co ti je líto,snad ne já" řekla s ironií v hlase,ale přes slzy to spíše znělo jako ironická zoufalost o pomoc. ,,Ne" zněla opět její odpověď.Trhalo jí to srdce. ,,je mi líto,že se mučíš kvůli mě"dodal a doufal,že se na něho otočí.A měl pravdu,ale to co viděl se mu vůbec nelíbilo.Byla bledá,úsměv z tváře nadobro zmizel a oči červené od slzy pro něho.nemohl se dívat,jak člověk,kterého miluje a snaží se ho chránit se ničí kvůli němu.Takhle to dál nejde,musí ji zachránit od té hluboké rány smutku a bolesti,kterou sám vytvořil.Přistoupil k ní a chtěl ji obejmout,ale to by nesměla udělat krok do zadu.Raději se zastavil,ještě jeden pohyb a spadla by.A to on nechtěl,nepřežil by její smrt,Jí smrt by znamenala jeho konec.Natáhl k ní ruku,ale ona byla v šoku a tak opět ustoupila o krok do zadu.Ale to byla ta chyba,nebo ne?Padala do hluboké propasti a čekala na svůj konec,který ovšem nikdy nepřišel.On neváhal ani sekundu a skočil za ní.Bál se,aby nebylo pozdě.Zachytil ji včas a vyskočil s ní nahoru a opatrně ji položil na zemi.Podíval se jí do očí a ona do těch jeho.Miloval ty její oči a ona se topila v těch jeho.Vždy milovala tu pomněnkově modré studánky a on zase ty její čistě bílé,stejně bílé a čisté,jako byla její duše.,,Promiň mi to,miluji tě"zaznělo z jeho úst a nepatrně se usmál.Ona se taky jen usmála a odpověděla ,,i já tebe" Nakonec se oba dlouze a vášnivě políbili.Od te doby zůstali spolu až do svého konce.


Konec

1. července 2010 v 13:44 | Saky Uchiha |  Povídky

Je temná noc,co nám ukazuje svojí moc.Měsíc svítí zbloudilým duším na cestu a ty

nádherně zářivé drahokamy na noční obloze,kterým se říká hvězdy mu v tom

pomáhají.A jedna zbloudilá duše by se tady našla.Pochází z vesnice na kraji


země.Její nádherné,dlouhé,lesklé vlasy jí vlají ve větru.Šaty černé jako noc s

rozparky po stranách a na ramínkách se jí točí okolo jejích nohou.A její

střevíce opět černé barvy na podpatku klapají na chodníku a ozývají se po celé

vesnici,kde je hrobové ticho,i když je za vesnicí.Na zádech má připnutou katanu

a na stehně dva kunaie.Jde pomalu až k místu,kde to všechno jednou skončilo,a

skončí to znovu.Byla tam.Na místě tolika vzpomínek.Stále tady byl náznak

boje.Přitom už to bylo dobrý dva roky.Pamatuje si na den,kdy se to stalo.Měli

misi,která byla neúspěšná a dokonce velice smutná.Byla to dlouhá bitva.Každý měl

zranění víc než dost.A v tom se to stalo.Ano.Jejich sensei byl zabit,když je už

nemohli a on je bránil. Zachránil jim životy a sám o ten svůj přišel. Po této

zničující smrti se rozhodli každý jít svou vlastní cestou.Její láska šla zpět na

stranu zla,nejlepší přítel odešel kdoví kam,a nedal ani jeden o sobě

vědět.Nevěděla jestli jsou živí a zdraví.A jestli vůbec na ní myslí,tak jako

ona na ně.Neví o nich nic.A jen doufala,že je ze shora Kakashi ochraňuje.Došla

ke Kakashiho hrobu,Který tam vystavila týden po jeho smrti.Koukala na něho.Z očí

se jí spustili slané slzy smutku.Plakala pro své přátele a svého

senseie.Nikdy,ani ve snu by ji nenapadlo,že to skončí zrovna takhle. Klekla si k

němu a něco si zamumlala pro sebe. Nemohla na tomto krutém světě bez svých

nejbližších být.Říká se,že čas všechno vyléčí,ale tohle nevyléčí nikdo.Jenom

jedna věc.A tu hodlala právě udělat.Jak tam klečela u toho hrobu,kam každý večer

dávala květiny.Položila vedle sebe ty své kunaie,které si přinesla

sebou.Odepnula si katanu ze zad.Vyndala ji z pochvy a kouknula na ni.Její ostří

se odráželo od svitu měsíce.Milovala klidné a chladné noci.Už od té osudné

události. Uchopila katanu pevně do rukou a byla rozhodnuta to udělat.Jenom by

naposledy chtěla vidět svou jedinou životní lásku a přítele,který jí byl vždy

rozhodnut podržet.Ale to už nebude možné.Nikdy.Najednou se kousek od ní ozývaly

hlasy.Hlasy volali její jméno.Ale bylo příliš pozdě,jako tenkrát.Padala na zem s

katanou ve svém srdci.Naštěstí dopadla do silné náruče.Z úst jí vytekl pramínek

rudě zbarvené krve.Držela jí její láska Saské a Naruto,její věrný přítel.Saske

chtěl něco říct,ale Sakura mu dala prst na ústa,jako náznak toho, aby

mlčel.,,Naruto,jsem vážně ráda,že jsem vás mohla vidět dřív,než to skončí.A ty

Saské,miluji tě a vždy jsem milovala.",,Jo,já tebe taky miláčku." A lehce se

usmál,i když mu to moc nešlo.Potom ale zvážněl.Jeho tvář kazily slzy smutku a

ztráty milované osoby.Sakura se na ně naposledy podívala,,vůbec se nezměnili"

pomyslela si a pak už jen zavřela oči a odešla.Saské věděl co má udělat.Kouknul

na Naruto a ten pochopil.Každý si vzal kunai,který přinesla Sakura a ukončili

své životy.Oba padli vedle Sakura.Chytli ji každý za ruku a odešly stejně jako

ona.Teď byli konečně všichni šťastní a napořád spolu.

Smrt pro lásku

1. července 2010 v 13:38 | Saky Uchiha |  Povídky
Stejně jako v jiné části země, tak i tady by mělo svítit nádherné slunce. Ale opak je pravdou. Slunce sice svítí,ale velmi slabě. Černé mraky se stahují nad celým městečkem, nebo spíše větší vesnicí. Už to bude pár měsíců, co chodí s tím nejúžasnějším klukem z celého města. Právě leží na posteli a přemýšlí. Přemýšlí nad spousty věcí, ale jednou si je určitě jistá. Jím. Svým andělem. Taky o něm věděla tři věci. Za prvé, je milý, hezký, ale i celkově tajemný a trochu i odtažitý. Za

druhé, a ona nevěděla jak moc ta stránka silná je, touží po pomstě, ale také i po ní. A nakonec za třetí, že ho bezmezně a nevídaně miluje. Dala by se por něho i zabít, jenom aby mohl žít. On je až nadpozemsky nádherný a celkově přitažlivý. Alespoň pro ni. Z přemýšlení ji vytrhne zatroubení auta před jejím domem. Celá nesvá vstane z postele a nervozně dojde až k oknu. Když ho najednou spatří. Jeho černé havraní vlasy vlají ve větru. Černé pronikavé a neodolatelné oči ji hypnotizují skrze sklo v jejím okně u kterého stojí. A jeho bílá pleť doslova září jako tisíce diamantů a nabroušených briliantů ve slunečním světle. Pod tího jeho neodolatelnosti zbíhá schody a míří si to přímo ven k němu do jeho připravené náruče. S ním se vždy cítila v bezpečí. Nikdo na ni nemohl, ale to se velice pletla. ,, Dnes bych tě rád vzal k nám domů " zašeptal ji sladce do ucha, až to skoro znělo jako větší zvonkohra pro anděle zachránce.On je její záchrana, její smysl života. Jako pravý džentlmen ji otevřel dveře od jeho nablízkaného stříbrného porsche. Sám pak usedl za volant a už si to mířili k němu domů. Věděl, že ona žije sama, ale nechat ji samotnou se mu moc nezamlouvalo. Za to on žil s celou svou rodinou. je pravda, že měl celkem tři nevlastní sourozence a jednoho vlastního,ale jemu to nevadilo. Když už byli před jeho domu. Trochu spanikařela. V celém městě byla jeho rodina velmi vážená a najednou k nim přijde taková obyčejná holka z předměstí. Jak asi zareágujou? pomyslela si. Ani si to neuvědomila a už stála ve dveřích jeho naprosto úžasného domu. Jedna místo představovala celý její byt. Pomalu došli do obýváku, kde všichni na ně už čekali. Jeho otec Fugaku byl ředitelem místní policie, matka Mikoto restaurovala staré domy. Jeho bratr Itachi byl fotbalista v první lize. Na druhé pohovce seděl jeho další bratr, taky fotbalista,ale v druhé lize Naruto. A on, který stál za ní a držel jí za pas, jako kdyby mu měla za chvíli zmizet se jmenoval Saské. Její miláček, ochránce, jediný život. Saské byl muzikant a velmi dobrý. Dokonce pro ni složil nejednu píseň. celý den a zbytek týdne šel jako po másle.Ale poslední den se zvrtl a její život nabral nový směr. její miláček musel na týden odjet i se svou rodinou do 50 kilometrů vzdálené vesnice. Sice neví jak to bez něho vydrží,ale bude muset. Týden utekl jako voda a on se ještě nevrátil. Za dva týdny se vrátila celá jeho rodina, ovšem bez něho. Uběhl celý měsíc a on se stále nevracel. Za dva dny se ozval telefon.Konečně se mohla uvolnit, volal on, ten který ji tolik chyběl. Ale neuvolnila se na dlouho. Po pěti minutách, kde ji pořád volal a jinak než miláčku ji neřekl se telefon zastavil a z něho se ozval pro ni až moc dobře známí hlas. Hlas, který tolik nenáviděla. ,,Co od nás chceš" zařvala do telefonu Sakura. ,,Tebe, přijď zítra v noci do staré haly v hlavní budově" a pak telefon nadobro utichl.Sakura se cítila tak bezmocná,ale pro lásku se nechá klidně i zabít. Druhý den se tedy v noci vydala k hlavní budově. Vešla dovnitř a šla hluboko do zadu budovy. ALe než si stihla uvědomit, že je to past a on tu není bylo pozdě.Za ní stál ten nejprohnanější člověk který snad existuje. ,,Orochimaru" zavrčela skrz zaťaté zuby. ,,Ale ale" začal pomalu,ale nedokončil,jelikož k němu Sakura přišla a dala mu takovou facku, ze který se jen tak někdo nevzpamatuje,ale bohužel on neni jen tak někdo. A ona to moc dobře věděla. Prát se s ním nemohla, neměla na to dost síly a navíc on je o hodně silnější než ona. Než se stačial vzpamatovat ležela na zemi s velkou krvavou ranou na zemi. Nestjhla se ani nadechnout a už stáo u ní. Chtěl ji uhodit do obličeje, ale někdo ho srazil na zem. Byl to on,Vrátil se. Nebýt v téhle situaci,skočila by mu oklem krku a už by ho nikdy nepustila. Saské o hodně zesílil a tak se ani nedivila, že Orochimara ve chvíli zabil. V další vteřině se nad ní skláněl a už ji bral do náručí s úmyslem ji odnést co nejrychleji do nemocnice. Ovšem to už nemohla vědět, jelikož uprostřed cesty upadla do bezvědomí. Když už se probrala ucítila nějaký tlak na své ruce. Ohlédla se a uviděla ho jak ji drží za ruku a spí. Aniž by chtěla ho vzbudila. Byl tak moc rád že je v pořádku. ,,jsi v pořádku?" optal se s nadějí v hlase. Neměla ani sílu mluvit a tak jenom kývla hlavou na souhlas. Saské se ji podíval do očí a pak raději vstal k odchodu. To se ji jakoby uvolnil jhazyk a skoro zakřišela, kdyby ji Orochimaru nepoškodil hlasivky, jak ji chytil pod krkem. ,,Neodcházej" skoro prosila. ,,Už mě nikdy neopouštěj, slib mi to, prosím" a zahleděla se mu hluboko do očí. ,,už tě nikdy neopustím" zašeptal a na důkaz, že to myslí vážně ji políbil. Po týdnu ji prooustili z nemocnice a on si ji nastěhoval k sobě domů. A od té doby spolu žili až do konce svých společných dnů.

Bez tebe žít nebudu

1. července 2010 v 13:27 | Noriko Nakoto |  Povídky
Úžasná povídka která končí smutně....i já jsem se u ní rozbrečela :)




Byl krásný večer. U jednoho krásného jezera seděl muž. Seděl a přemýšlel,přitom upíral svůj zrak na jezero. Přemýšlel o všem,co za svůj život udělal. Jak zradil své kamarády,utekl z vesnice a mnoho dalších věcí. V hlavě se mu ovšem vybavovala tvář dívky. Velice krásné dívky. Ta dívka měla jemné růžové vlasy a krásné smaragdové oči. Přepadla ho hrozná chuť vrátit se. Ano,vrátit se za svými přáteli a za onou dívkou. Ale,také se musí vrátit,aby ochránil vesnici a taky tu dívku. Proč? Důvody měl hned dva. První byl,že chtěl vidět své přátelé. Druhý jeho učitel Orochimaru chtěl celou Konohu zničit. Rozhodl se. Musí se vrátit. Vstal a rozběhl se směr domov. Cestoval dlouho. Asi chvíli po poledni už viděl bránu své vesnice. Na nic nečekal a rozběhl se k úřadu Hokage. ,,Dále" ozvalo se když zaklepal na dveře. Otevřel dveře a vešel. ,,Dobrý den lady Hokage"řekl Sasuke ,,Ten hlas,to není možné"pomyslela si Tsunade. Okamžitě odtrhla zrak od papírů. ,,Sasuke Uchiha…..co tu děláš?"zeptala se když se vzpamatovala ,,Chtěl bych se vrátit do

Konohy a bojovat za ni."odpověděl ,,Dobrá tedy,budeš měsíc pod dozorem anbu a taky se budeš moct vrátit do týmu 7."řekla mu ,,Děkuji"poděkoval Sasuke ,,Shizune"zařvala Tsunade ,,Ano,lady Tsunade" přišla Shizune ,,Zavolej mi ihned tým 7" řekla Tsunade ,,Jistě"řekla Shizune a zmizela ,,Snad ti to nevadí"řekla Tsunade a vrátila se zpět k papírům ,,Ne,stejně jsme s nimi chtěl mluvit"řekl Sasuke Asi po pěti minutách se rozrazily dveře a v nich stál pominutý blondák,za ním bylo vidět mladou růžovlasou dívku a za ní muže s knížkou v ruce. ,,Takže mládeži" začala Tsunade ,,Dnes k vám do týmu přibyde další člen. Doufám,že spolu budete vycházet"ukončila proslov Tsunade ,,Ahojte dlouho jsme se neviděli"ozvalo se za nimi. Všichni se tím směrem otočili a viděli svého starého týmového partnera. Naruto a Sasuke se bratrsky objali. Sakura stála a nevěděla,co má dělat. Její mysl:,,Takže on se vrátil. Naruto ho rád vidí,ale já ne. Už nejsem ta malá holčička jako kdysi. Teď jsem jiná. Už vůči němu necítím žádné city,kromě nenávisti". Sasuke pohlédl na Sakuru,ta se dívala jinam a nevypadalo,že by ji to zajímalo. ,,Změnila se je mnohem krásnější než dřív. Ale asi mě nenávidí. Musím s ní promluvit. Musím ji požádat,aby mi odpustila. Zamiloval jsem se do ní. Musím s ní promluvit"přemýšlel zas Sasuke ,,Vítej zpět Sasuke"pozdravil ho Kakashi ,,Děkuju Kakashi"řekl mu Sasuke a podal si s ním ruku ,,Takže,odteď jste zase jeden tým. Zítra budete společně trénovat"oznámila jim Tsunade Každý šel domů. Ráno opět čekali na Kakashiho,který si opět vymyslel nějakou hloupou výmluvu. ,,No nic,začneme s tréninkem. Já budu bojovat s Narutem a vy dva spolu"řekl Kakashi ,,Konečně zjistím jak se zlepšila"pomyslel si Sasuke Oba dva se postavili do bojové pozice s začali spolu bojovat. Síly byly téměř vyrovnané,ale Sakura měla trochu navrh. Boj nakonec i vyhrála. ,,Ty jo. Je mnohem lepší než kdysi. Dokonce mě porazila a to se jen tak někomu nepovedlo"myslel si ,,Zlepšila si se a dospěla si. Stala se z tebe dobrá kunoichi"řekl jí ,,A,co sis myslel,že budu pořád slabá"řekla mu ironicky ,,Mohl bych ti něco říct"řekl jí ,,Hm,ale urychli to,nemám čas na zbytečnosti"řekla ,,To není zbytečnost. Víš,vrátil jsem se kvůli jedné osobě,do které jsem se zamiloval. Zjistil jsem,že mi chybí a že ji musím mít na blízku. Ta osoba jsi ty"poslední větu řekl milým hlasem Sakura nemohla uvěřit tomu,co právě slyšela. ,,Mohl bych tě poprosit o odpuštění za všechno,co jsem ti udělal a za tu bolest,co jsem ti způsobil"zeptal se jí Sakura se mu podívala do očí a viděla,že tu omluvu myslí vážně. Přemýšlela a nakonec tedy řekla. ,,Odpouštím ti" Sasuke se na ní usmál a byl rád,že mu odpustila. Rozhodl se,že ji někam pozve. Když trénink skončil pozval ji na ramen. Samozřejmě že tam byl i Naruto. Po několika měsících,co spolu Sasuke a Sakura chodili ji požádal o ruku. Přijala. Vypadalo to,že jim jejich štěstí vydrží do konce života. To,ale nevěděli co jim osud chystá.

Jednou přišel ninja se zprávou,že se Orochimaru a Akatsuki chystají zaůtočit na Konohu. Ale,to byl jen začátek všeho,co mělo nastat. Na pomoc Konoze přišli i ninjové ze Suny. Brzy mělo vše nastat. Nepřátelští ninjové začali útočit na Konohu. Bylo hodně zraněných. Sasuke se nechal vyprovokovat Itachim a začali spolu bojovat. Orochimaru se dostal přes boje,co vládly venku a začal zabíjet všechny medical-ninjy,aby nikoho nemohli uzdravit. Málem jednoho zabil,ale jeho útok odrazila Sakura,která si ho všimla. Začali spolu bojovat,ale Orochimaru byl moc silný. Brzy udeřil Sakuře poslední ránu. Jejím tělem projela ostrá čepel. Za chvíli se Sakura skácela mrtvá na zem. Sasukemu se podařilo zabít Itachiho. Všichni Akatsuki už byli mrtví a Orochimarovo vojsko na tom,bylo taky špatně. Nakonec Orochimara zabili. Sasuke se ohlédl a uviděl nějakou dívku ležící v kaluži krve. Okamžitě poznal,kdo to je. Rozběhl se,co mu síly stačily. Sklonil se nad tělem své jediné lásky a taky své snoubenky. V tu chvíli ztratil smysl života. Vytáhl si katanu a namířil si ji k srdci a zašeptal:,,Sakuro moje jediná lásko. Bez tebe můj život nemá cenu. Bez tebe žít nemůžu. Bez tebe žít nebudu. Za chvíli se uvidíme má lásko". V tu chvíli,co to dořekl se bodl katanou přímo do srdce. Na zem dopadl s úsměvem na rtech. Dva zamilování lidé,kterým osud nepřál se spolu sešli v nebi,kde jsou spolu. Jak se říká,,Bez své lásky žít nelze".

Akatsuki závisláci bez práce

1. července 2010 v 13:18 | Noriko Nakoto |  Povídky
Akáči se vzbudili,ale nebyli moc štastní. Neměli co na práci. Šli do šéfova kanclu. ,,Takhle už to dál nejde"křičeli jeden přes druhého ,,Ale no tak to nějak zvládnem"uklidňoval je Pein ,,To si říkal taky,když jsem si stěžovala že musím prat. Říkals že dospějí a budou si prat sami a co se stalo. No samozřejmě že nic. Furt peru já ale už vám na to s**u."rozkřičela se Konan ,,Klid,klid zítra vám vymyslím něco náhradního" Řekl Pein ,,Jen aby"vzdychli všichni